Splněný sen 8. díl - Zatracené kolečkáče!
První dva dny s klukama byly v pohodě. Pořádně jsme si je užili. Po dvou dnech ve čtvrtek jsem šla na kolečkáče do parku a Dongo s Hyukem mě hlídali jako kdybych byla malý děcko. Sice jsem jim říkala, že mě nemusí hlídat, ale Leeteuk si vzal do hlavy svoje a poslal je semnou. "Jestli nechcete tady bejt semnou můžete jít domů." usmála jsem se na ně když jsem si nazouvala brusle. "Ale prosimtě. Leeteuk by to nepřežil." zasmál se Eunhyuk a sedl si vedle mě. Já se trochu zamyslela. "Hmm...tady máte a jděte si něco koupit." usmála jsem se znova a vrazila jsem Hyukovi do ruky pár chechtáků. "Si blbá? To si nemůžem vzít!" vyjekl Hyuk a zastrčil mi je do kapsy u kalhot. "Nechápu proč, ale když je nechcete, nevadí." pokrčila jsem rameny a konečně jsem vstala. "Mám otázku. Jak dlouho jsi na tom nestála?" ozval se Dongo. "Ehm...Asi rok." zamyslela jsem se a rozjela jsem se kupředu. Chviku jsem si tam jezdila a kluci tam seděli na lavičce a kukali na mě. Chvilkama jsem postřehla jak se smějou. Asi po pěti minutách ježdění jsem sebou plácla na zem. Když to Dongo s Eunhyukem zmerčili tak zamnou rychle přiběhli. Dongo mě vzal za rameno. "Já vstanu sama!" vyjekla jsem a vytrhla jsem se mu. "To určitě." přidal se Eunhyuk a pomohl Dongovi mě zvednout. "Stalo se ti něco?" zeptal se Dongo když už jsem vstala. "Bolí mě noha." promnula jsem si koleno. Eunhyuk mi ho promnul a já zaskučela bolestí. "Radši tě vezmem do nemocnice." usoudil Dongo a táhl mě k lavičce aby mě mohli přezůt a odvést do nemocnice. "Já nechcu do nemocnice." protestovala jsem celou cestu. "Tak to máš smůlu, protože tam půjdeš." řekl Dongo aniž by se na mě podíval. Já se nafoukla jak bublina a založila jsem si ruce na prsou. "Tohle ti k ničemu nepomůže." podíval se na mě Dongo. Já si vzdychla. V nemocnici jsme si chvilku počekali než nás doktor přijmul. Koleno mi vyčistili a po vyšetření mě poslali na rentgen. Potom ze snímku vyčetl že to mám jenom silně naražený, takže to stačí mazat nějakou mastí a mít to stáhlý. "No, to jsem věděla a nemusela jsem semka ani chodit." odfrkla jsem si když jsme vyšli z ordinace. Na Dongovi šlo vydět že už mu moje kecy lezou krkem. "No tak to řekni." podívala jsem se na něj. "Ehm..A co?" hrál si na nechápajícího. "No že ti lezu na nervy. Přiznej to. Já nejsem slepá." odpověděla jsem mu. "Nevím o čem to mluvíš." ušklíbl se. "Tak Eunhyuk to určitě řekne za tebe." otočila jsem se na Eunhyuka. Ten samozřejmě taky nic. "Nevím proč to prostě neřeknete. Já bych se neurazila, ale takhle je to horší než když řeknete pravdu." řekla jsem jim a pokusila jsem se zvýšit tempo kroku, abych byla víc před něma. Když jsme přišli domů tak jsem co nejvíc maskovala kulhání, protože nechcu aby mě někdo z nich litoval a už vůbec je nechcu zatěžovat problémama, který vůbec nemusí řešit nebo nejsou jejich. Seděla jsem na gauči a z jedné strany vedle mě seděl Sungmin a z druhé Siwon. "Jo a proč máš vůbec odřený to koleno? Tys spadla?" podíval se na mě Minnie. "Ehm...Jo, ale nic to není, jenom odřený." usmála jsem se na něj. Dongo a Eunhyuk se na mě podívali. Po chvilce Hyuk vstal, vzal mě za ruku a odtáhl do jeho pokoje a Dongo šel za námi. "To jim neřekneš pravdu?" zeptal se mě Hyuk když zavřel dveře. "Ne. Proč?" sedla jsem si jednu z postelí. "Spíš nás by zajímalo proč jim to neřekneš. Jestli to neřekneš ty, tak to uděláme za tebe." přisedl si Dongo. "Hmm..Tak prosím. Klidně ať jsou víc zatěžení. Jasně." odsekla jsem. "Soráč, ale když seš tady s nama tak tě máme na starost a nechceme abys nám lhala." neudržel se Dongo. "Takže buď ty, nebo my." dodal Eunhyuk. "Tak hele. Nejsem malý děcko. A kdo řekl že se o mě musíte starat? Hmm?? Nikdo. Tak mě nechce ať se rozhodnu sama co chci nebo ne!" vyjekla jsem. "Tak si poslužte. No řekněte jim to. Ať si o mě myslí že jsem nemehlo. Mě to nevadí!" zaječela jsem a prudce jsem vstala. Bolest se ozvala co nejsilněji mohla, ale já to neřešila a vyletěla jsem z pokoje a zabouchla jsem se ve svým pokoji. Slyšela jsem jak Euhyuk a Dongo jdou do obyváku za ostatními. Svalila jsem se na postel a čučela jsem do protější zdi. Pak jsem hodila pohled na hodiny. Byly čtyry hodiny odpoledne. Uslyšela jsem diskuzi kluků. Sice né zřetelně, ale dokázala jsem rozpoznat jenom hlasy. Po dlouhé diskuzi někdo zazvonil. Šla bych otevřít, ale nechtělo se mi jít kolem kluků. Hned po zazvonění mi někdo zaklepal na dveře od pokoje. "Zmiz!" zakřičela jsem. "Máš tady ségru." ozval se a já hned poznala že to je Yesung. Protočila jsem očima a vylezla z pokoje a zamířila ke vchodovým dveřím za EunSoo.